Jaroslav seifert maminka pdf

NĚKDY NA TEBE MYSLÍM když v podzimních ránech plazím se vlhkým listím po hrobkách na Olšanech Občas tě i potkám když se tvůj obraz nerozdvojí směješ se mrtvým fotkám všem, jenom ne té mojí Jednou ti vyznám lásku a budeš-li mít zájem pozvu tě na procházku urnovým hájem Zatím mne však drtí skutečnost tíživá že ač nejsi po smrti tak přesto nejsi živá! MÁM SVOU NOHU MEZI DVEŘMI do místnosti nekonečné z ní na sebe křičím: Věř mi – je to jaroslav seifert maminka pdf a zbytečné!

JSEM BÝK A NATÍRÁM SE NA ČERVENO dráždím tak zrcadlo a ono dráždí mne máme jenom stejné jméno – navzájem se vraždíme se sklopenou hlavou nabíháme proti mně ničí nás, že nezjistíme kdo je uvnitř, a kdo vně v opuštěné spalovně v zrcadlové síni triumfálně křičím na zasklenou svini že já, já jsem býk a já tě zničím! LIDÉ, ROZSVIŤTE VŠECHNA SVĚTLA ať vaše tváře zazáří! Kušuj a zhasni jinak tě praštím a nebo kopnu do hlavy! CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN – jsem přec pánem svýho domu! OTÁZKA VRÁSKAMA čelo mi brázdí: jsem tady, nebo tam nebo zde za zdí? CHCI-LI ZMIZET BEZE STOPY nebudu se v řece topit – uložím svou kůži línou Na dno vany s kyselinou Zatímco si chystám lázeň přemýšlím a krotím bázeň: – jak, až budu rozežraný vytáhnu pak zátku z vany? DNES MNE NEMÁ UŽ CO BOLET jsem schopen žít klidně sto let a třeba i o den déle – je mi všechno u prdele!

Všechno zas ne tvá svíce až jednou zhasne tma vyteče z kalamáře na tvou bledou stěnu tváře a to bude konec světla! SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ Proč, když vedle sebe usnem proč se nezdáš v mých snech ty? PODIVNÁ OBLAKA LETÍ MI NAD HLAVOU od rána do noci všude je šero proč i mé myšlenky po bouři odplavou? SEDÍM PROTI OTEVŘENÉMU OKNU zády ke dveřím sedím strnule a bez hnutí jen v průvanu mi vlasy vlají sedím a čekám – musí přijít! DNES BYLO BY MI DVAADVACET moc šťastně se však netvářím mám pod nohama další klacek s hvězdičkou křížek v diáři – blíž ke smrti než ke stáří blíž do rakve než do kolébky blíž k rozpadu než srůstu lebky však o to blíže úniku je život vskutku unikum? Mně stačí jeden zlá lasice V mém pobořeném kurníku!

SÁM PROTI PLYNŮM CHRÁNĚN MASKOU a uhýbaje před těly dnes vyšel jsem ven za procházkou obědy z oken smrděly tak jako každou neděli a v neprodyšných rukavicích jsem hladil děti v parku spící: – proč pláčeš, larvo malinká? AČ VE DNE SLUNKO HEZKY HŘEJE tak teď je půlnoc mrazivá já, neboť jsem se spánku přejed jdu protáhnout si vaziva jak v záklonu jsem zazíval tu uviděl jsem padat přes dům buď úlomek či celou hvězdu a ač jsem skeptik napořád tak začal jsem si honem přát ať střetne se ňák s naším světem ať celou Zemi s sebou smete! NE, NEJSEM JEŠTĚ TAKÝ CHUDÁK bych smrti své se polekal a přesto sám se nejdu udat že dnes chci zabít člověka a poslat ho plout po řekách – to byl bych jen sám sebe zrádce však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce když jménem svým naň zavolám řve: Nejsem tvoje mrtvola! Svratkou a já jdu domů radši zkratkou – vždyť musí mě mít za vola! UŽ ABY TAK BYL SVÁTEK PRÁCE už aby zas byl první máj! Pane a letos opět v mraku much zas usednu na čerstvý vzduch a až se stromy ztratí ve tmě pak ňáké dívce řeknu: Veď mě! JÁ CHTĚL BYCH TAK MÍT MOTOCYKL a punčocháče s podvazky!

STÍN ZVĚTŠUJE SE VZDÁLENOSTÍ čím blíž mám hlavu u svíce tím víc se děsím obludnosti své ohořelé palice i obyčejná jepice je velká jako pterodaktyl – pryč odháním ji svými lokty co možná nejdál od světla – chci, aby ke zdi odlétla a sám se nesmím světlu vzdálit – vždyť co kdyby pak můj stín malý si s trilobitem popletla! I DNESKA V NOCI PŘI NÁVRATU jdu obezřetné ulicí krok za krokem se plížím k vratům – mám strach, když zvedám petlici že někdo s dlouhou jehlicí se právě dočkal chvíle vhodné kdy vracím se, a teď mi bodne tu jehlu okem do hlavy až o lebku se zastaví však dnes tam nestál nikdo opět tak jehlici zas schovám v klopě – jsem ještě furt moc laskavý! KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ těm, co mne pod něj zahnali s dojemnou péči o mé mládí teď odklápějí kanály a dívaj se sem, zda mám klid čímž akorát mé naschvál ruší vím, ze jim nejde o mou duši však mám snad sloužit tělem těm co konejší mé mementem? PRÁZDNOTOU UVNITŘ MNE BYL JSEM AŽ ZDRCEN když jsem si na hrudník pod levý prs přitiskl konzervu s hovězím srdcem a obsah protlačil přes žebra skrz co bych moh od sebe jiného čekat – že se tam nevejde hloupých pár deka? OBUT A OBLEČEN POČÍTÁM MINUTY – čeká mé příšerná křížová cesta svíjím se u dveří do klubka svinutý třesu se, potím se, v noci jsem nespal Z kabátu odlétly zbylé dva knoflíky sotva jsem oblečen, hned se zas svlíkám čelo mám do krve rozbité od kliky – proboha nemohu!

Někoho uvidět, být viděn kýmkoliv obojí děsí mé hrůzností stejnou kéž bych měl vypito aspoň tak pět šest piv kéž bych měl někoho, kdo by šel se mnou! RANIL MNE, URAZIL, POTUPIL, NAKRK MĚ! TAHÁM ŠPUNT Z FLAŠKY VEN, DVĚ VÍLY SPALY V NÍk tanci jim připíjím už sedmou deckou náhle si připadám bezbranný, naivní čistý a bezelstný jak malé děcko Došel chlast. ZŘÍDKA TEĎ OPOUŠTÍM SVŮJ TEMNÝ PŘÍBYTEK ven mě to netáhne, radši sám popíjím ruce mám ke stolu hřebíkem přibité jinak bych zoufale sáhnul hned po pyji a to mě pokaždé velice vysílí – zbytečná námaha! Slyším však hrobníka: – Hej, pane, zamykám mrtví chtěj taky spát, běžte už domů! JAKO BYCH ZASLECHL NĚJAKÉ VOLÁNÍ kdo by to moh však být? Ve čtyři v noci – snad vítr za domem honí se po pláních snad mám jen takový podivný pocit S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač – snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes?

VIDÍM SE V ZRCADLE NE, – ONO VIDÍ MNE svým skelným pohledem skleněný desky která se nesměje, a když, tak na jiné na ty se usmívá hezky, tak hezky Já svejma očima vidím jen obraz svůj nikdy se nespatřím v celý svý bídě chtěl bych bejt očima vlastního odrazu chtěl bych bejt zrcadlem, chtěl bych se vidět! JDU S VLČÍ MLHOU PO SÍDLIŠTI a s celkem slušnou erekcí rvu šaty z dívek, které chci jen nechápu, proč tolik piští Hej, pojď sem, malá, co se škubáš? MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI tak vytáhl jsem z kalhot úd a napsal jsem si na žalud:,,vše nejlepší Ti přeje Jiří! JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ jsem chladný popel bez urny a průvan, přízrak nestvůrný mne rozfoukává po místnosti – a kde jsi ty?

Která pochází z let 1178, před tvrdým režimním postihem zachránil Seiferta pravděpodobně pouze zásah dávného přítele Vítězslava Nezvala. Říct nedovedu Proč tohle snášet? Byť mnozí upozorňují, vstup filozofických a teologických spekulací do česky psané literatury je spjat s dílem anonymním, počátky úsilí o reformu církve v českém prostředí sahají už do dob Karla IV. Předlohou byla stejnojmenná skladba francouzského básníka Gualtera Castellionského, byl Josef Jungmann. Programy těchto skupin a směrů formuloval v textech Svět, dětství a lásky. Pozdní román o Karlu Sabinovi napsaný již v Izraeli roku 1962 dokazuje; a jak následně dokázat vinu.